O MNĚ

       Jako malá jsem vyrůstala na vesnici, takže zvířátka byla všude kolem mě.. I doma jsme měli zveřinec. Tedy postupně jsem si je domů nanosila (haha). Ať to bylo odhozené koťátko nebo křeček ze zverimexu, na kterého jsem si šetřila maminka je vždy přivítala s otevřenou náručí..
       Také mě vodila často na zámek, kde byla malá farma, ale také stáj s koňmi. Vždy jsem toužila se alespoň povozit, ale ta možnost nebyla a tak jsme jim tam nosili jen mrkvičky a jablka.. Jednou mamka přišla s tím, že slyšela, že je možné tam chodit do jezdeckého kroužku a já skákala štěstím bez sebe.. Začala jsem pravidelně ke koním chodit a také se o ně se vším všudy starat.. Nebylo to tedy jen “povození se”, ale pěkně jsme si to museli odpracovat. Za což jsem moc ráda, protože si myslím, že jsem si díky tomu k ním vybudovala větší pouto.. Netrvalo to tak dlouho a trávit čas u koní u mě bylo na každodenním pořádku. Měli jsme super partu i paní, co stáj vlastnila, byla spíš jako naše teta.
       Postupem času, jak jsem dospívala, jsem začala snít o tom, že bych měla koníka svého a tak jsem koukala různě po inzercích a říkala si, jaké by to asi bylo i když jsem věděla, že to není v našich možnostech.. Jednou jsem natrefila na inzerát, kde bylo napsáno, že je možné kobylku pronajmout s odvozem do vlastní stáje (v té době to nebylo tak časté).. Přišla jsem s tím za mamkou a ta samozřejmě na mě koukala jako na blázna (haha). Jenže jsem za mamkou chodila několikrát denně a vymyslela plán, jak bysme kobylku mohli mít. Nakonec kývla a můj dětský sen se splnil! Bylo mi tehdy 15 let a dá se říct, že těch zkušenosti jsem moc taky neměla, ale byla jsem štěstím bez sebe. Sehnali jsme rovnou přepravník, protože jsme museli jet přes celou Českou republiku, tak buď ji rovnou odvezeme sebou nebo ne. Dojeli jsme na místo, Kobylka byla už nasedlaná a připravena na zkoušku (z toho nadšeni a bez zkušenosti koupi/pronájmu koně mě ani nenapadlo se zeptat, jak se chová při ošetřování atd..) Pamatuju si, že byla moc hodná, ale odvezla mě z jízdárny při naklusání (haha).. I tak jsme si kobylku odvezli a byli to ty nejkrásnější časy, na které moc ráda vzpomínám.. I když to zezačátku nebylo lehké, nakonec jsme si vybudovali krásný vztah.. (Foto s kobylkou na úvodní fotce)
       Bohužel, za pár měsíců jsem šla na střední školu a kobylka musela pryč. Škola byla daleko  od domova a já zůstávala na intru.
Tehdy jsem měla pár let pauzu od pravidelného ježdění, poté nastalo stěhování do Prahy, osamostatnění se a další velké kroky v mém životě.. Občas jsem nějakou stáj vyhledala a jela na toulky přírodou, protože mi koně chyběli, ale to bylo vše.
       A tak šel čas a poznala jsem moji dobrou kamarádku, která co, která vlastnila koně! Domluvily jsme vyjížďku ve stáji, kde ho měla ustájeného bylo možné půjčit druhého koníka a od té doby jsme chodily častěji a častěji až jsem přešla na pronájem toho jejího a opět trávím každý volný čas u koní tak jako dřív.. Tímto jsem ji chtěla moc poděkovat za to, že mě k tomu zase přivedla.. Jak se to říká, jednou koňák, vždycky koňák